Rubájaty
رباعیات
Úvodní poznámka
Omar Chajjám (1048–1131) byl matematik, astronom a filosof z Níšápúru, který pro seldžuckou dvorskou správu vypracoval reformu kalendáře a psal pojednání o algebře a Eukleidovi. Čtyřverší rubá’í, jež k nám dolehla pod jeho jménem, jsou učencovým vedlejším, téměř soukromým hlasem: epigramy chvil oddechu, které po staletí bytněly v rukopisné tradici a vstřebávaly verše cizích rukou. Toto vydání se řídí edicí Forúghího a Ghaního (Teherán, 1942), jež vybírá 178 čtyřverší jako nejjistější jádro korpusu, a číslování zde odpovídá databázi Ganjoor (sh1–sh178). Překlad je pořízen čerstvě z perštiny, nikoli přes proslulé viktoriánské přebásnění Edwarda FitzGeralda: tam, kde se jeho verše staly příslovími, stojí zde to, co perština skutečně říká.
Forma rubá’í jsou čtyři poloverše: samostatný důkaz, jenž v prvních dvou řádcích rozvrhne scénu či předpoklad, ve třetím se obrátí a ve čtvrtém dopadne s epigramatickou silou. Český překlad dává jeden verš na každý perský poloverš, v pořadí originálu, bez stahování a doplňování; rým AABA a radíf se nereprodukují na úkor obsahu. Chajjám zní jako geometr, který hovoří o smrti: konkrétní podstatná jména — džbán, hlína, tulipán, krčma, zájezdní hostinec — prostá skladba a logické spojky („poněvadž“, „dřív než“, „jestliže“) nesou tiše zdrcující důkaz. Tón je suchý, skeptický, něžný; nikdy mysticky mlžný a nikdy plačtivý.
Vracející se obrazy je třeba číst jako jednu myšlenku. Prach se stává hlínou, hlína džbánem, džbán opět prachem: hrnčíř a jeho džbán mluví hlasy dávných králů a milovaných (§107, §117, §159, §171). Nebeské „kolo“ (charch, falak) se otáčí jako lhostejný osud. Proti němu klade Chajjám znovu a znovu jediný příkaz — chuš báš, „buď vesel“, vypij tuto chvíli (dam, „dech“), neboť z toho, co bylo předtím i potom, se nikdo nevrátil (§111). Kde se čtyřverší dotkne Koránu, rajských hurisek, dvaasedmdesáti národů či mešity a synagogy, patří ta smělost textu a je přeložena bez zjemnění; ale ani bez přidaného rouhání — vtip je zde chytrý, ne pronikavý.
Mnohá z těchto rubá’í se připisují i jiným básníkům; autorství kolísá od čtyřverší ke čtyřverší. Tělo překladu zůstává čisté a pochybnost nese aparát: poznámky o jistotě připsání jsou v doprovodných souborech. Jména králů a hrdinů perské minulosti — Džamšíd, Bahrám, Kávús, Qobád, Feridún, Kajchosrov — stojí jako ukazatelé k velikosti, jež se obrátila v prach; úplné podoby s diakritikou jsou v glosáři.
svou vlastní krásou rozřeš naši nesnáz:
džbán vína, ať jej vypijeme spolu,
dřív než z naší hlíny nadělají džbány.
حل کن به جمال خویشتن مشکل ما
یک کوزه شراب تا به هم نوش کنیم
زآن پیش که کوزهها کنند از گل ما
podrž to veselé pro tuto chvíli, ty hloubavé srdce;
pij víno v měsíčním svitu, ó měsíci — vždyť měsíc
bude ještě dlouho zářit a nenajde nás.
حالی خوش دار این دل پرسودا را
می نوش به ماهتاب ای ماه که ماه
بسیار بتابد و نیابد ما را
čtou jen občas, ne bez ustání;
avšak kolem číše je verš, jenž zůstal usazen,
který všude čtou neustále.
گهگاه نه بر دوام خوانند آن را
بر گرد پیاله آیتی هست مقیم
کاندر همه جا مدام خوانند آن را
nestav svůj základ na lsti a úskocích;
a nechlub se tím, že víno nepiješ:
polykáš stovku soust, jimž je víno otrokem.
بنیاد مکن تو حیله و دستان را
تو غره بدان مشو که می مینخوری
صد لقمه خوری که می غلام است آن را
tvář jak tulipán a postavu jak cypřiš —
nevyjasnilo se, proč mě v domě rozkoše prachu
malíř věčnosti vůbec vyzdobil.
چون لاله رخ و چو سرو بالاست مرا
معلوم نشد که در طربخانۀ خاک
نقاش ازل بهر چه آراست مرا
duše a srdce a číše a šat plný vinných skvrn;
osvobozeni od naděje na milost a od strachu z trestu,
volni od hlíny a větru a ohně a vody.
جان و دل و جام و جامه پر درد شراب
فارغ ز امید رحمت و بیم عذاب
آزاد ز خاک و باد و از آتش و آب
bez růžově zbarveného vína nemá cenu žít.
Tato zeleň, jež je dnes místem naší zábavy,
nad čí zelení z našeho prachu bude místem zábavy?
بی بادهٔ گلرنگ نمیباید زیست
این سبزه که امروز تماشاگه ماست
تا سبزهٔ خاک ما تماشاگه کیست
proč tvá ruka zahálí bez číše vína?
Pij víno, neboť čas je zrádný nepřítel,
a chytit takový den je těžké.
دست تو ز جام می چرا بیکار است
می خور که زمانه دشمنی غدار است
دریافتن روز چنین دشوار است
a myšlenka na tvůj zítřek není než přelud;
nemař tuto chvíli, není-li tvé srdce šílené,
neboť tomuto zbytku života není vidět cenu.
واندیشهٔ فردات به جز سودا نیست
ضایع مکن این دم ار دلت شیدا نیست
کاین باقی عمر را بها پیدا نیست
zmatený mezi pěti a čtyřmi a šesti a sedmi,
pij víno: nevíš, odkud jsi přišel;
buď vesel: nevíš, kam odejdeš.
حیران شده در پنج و چهار و شش و هفت
می نوش ندانی ز کجا آمدهای
خوش باش ندانی به کجا خواهی رفت
páchat bezpráví je tvůj odvěký zvyk;
ó hlíno, kdyby ti rozťali hruď,
kolik drahých klenotů je v tvé hrudi!
بیدادگری شیوهٔ دیرینهٔ توست
ای خاک اگر سینه تو بشکافند
بس گوهر قیمتی که در سینهٔ توست
a náhle z těla odejde tvá čistá duše,
sedni si na zeleň a žij vesele pár dní,
dřív než zeleň vyraší z tvého prachu.
ناگه برود ز تن روان پاکت
بر سبزه نشین و خوش بزی روزی چند
زآن پیش که سبزه بر دمد از خاکت
ale není nikdo, kdo by provrtal perlu poznání;
každý řekl něco z vlastního přeludu,
avšak jak to vskutku je, nikdo neumí říci.
کس نیست که این گوهر تحقیق بسفت
هر کس سخنی از سر سودا گفتند
زآن روی که هست کس نمیداند گفت
spoután v tenatech kadeří jedné krásky;
to ucho, jež mu vidíš na hrdle,
je ruka, jež spočívala na hrdle milé.
در بند سر زلف نگاری بودهست
این دسته که بر گردن او میبینی
دستیست که بر گردن یاری بودهست
vzešel z oka krále a ze srdce dvořana;
každá číše vína v dlani opilce
vzešla z tváře opilé a rtu stydlivé.
از دیدهٔ شاهی و دل دستوریست
هر کاسهٔ می که بر کف مخموریست
از عارض مستی و لب مستوریست
odpočívadlo strakatého koně jitra a večera,
je hostina, jež zbyla po sto Džamšídech,
palác, jenž byl oporou stu Bahrámů.
jak voda v potoce a jak vítr v pláni;
nikdy mi nevytanul žal dvou dnů:
dne, jenž nepřišel, a dne, jenž minul.
چون آب به جویبار و چون باد به دشت
هرگز غم دو روز مرا یاد نگشت
روزی که نیامدهست و روزی که گذشت
na dvorci lučním je srdce hřející tvář líbezná;
o včerejšku, jenž minul, ať řekneš cokoli, není líbezné;
buď vesel a o včerejšku nemluv, neboť dnešek je líbezný.
در صحن چمن روی دلافروز خوش است
از دی که گذشت هر چه گویی خوش نیست
خوش باش و ز دی مگو که امروز خوش است
a kroužící nebe bylo také při díle;
kamkoli položíš nohu na tvář země,
tam byla zornice oka nějaké krásky.
گردنده فلک نیز بکاری بوده است
هرجا که قدم نهی تو بر روی زمین
آن مردمک چشم نگاری بودهست
Zhnusili se mi modláři chrámu.
Chajjáme, kdo řekl, že opilec bude v pekle?
Kdo šel do pekla a kdo přišel z ráje?
بیزار شدم ز بتپرستان کنشت
خیام ، که گفت دوزخی خواهد بود
که رفت به دوزخ و که آمد ز بهشت
rozbít ji nedovolí ani opilec;
tolik spanilých hlav a nohou a rukou,
z čí lásky se spojily a z čí zášti se rozbily?
بشکستن آن روا نمیدارد مست
چندین سر و پای نازنین از سر و دست
از مهر که پیوست و به کین که شکست
jdi, žij vesele, byť je to vůči tobě bezpráví;
buď s lidmi rozumu, neboť základ tvého těla
je prášek a vánek a prach a jeden dech.
رو شاد بزی اگرچه بر تو ستمیست
با اهل خرد باش که اصل تن تو
گردی و نسیمی و غباری و دمیست
vstaň a pro číši vína učiň pevné rozhodnutí,
neboť tato zeleň, jež je dnes místem tvé zábavy,
zítra celá vyraší z tvého prachu.
برخیز و به جام باده کن عزم درست
کاین سبزه که امروز تماشاگه توست
فردا همه از خاک تو برخواهد رست
našel tvář růže a číši vína, jak se smějí;
přišel a řečí svého stavu mi do ucha řekl:
chop se, neboť život, který minul, nelze získat zpět.
روی گل و جام باده را خندان یافت
آمد به زبان حال در گوشم گفت
دریاب که عمر رفته را نتوان یافت
počítej si nebesa sedm nebo chceš osm;
poněvadž je nutno zemřít a opustit všechny touhy,
co mravenec sní v hrobě nebo vlk v pláni.
خواهی تو فلک هفت شمر خواهی هشت
چون باید مرد و آرزوها همه هشت
چه مور خورد به گور و چه گرگ به دشت
s tulipánolící, máš-li příležitost;
pij víno vesele, neboť toto staré kolo
tě náhle srazí dolů jak prach.
با لالهرخی اگر تو را فرصت هست
می نوش به خرمی که این چرخ کهن
ناگاه تو را چو خاک گرداند پست
nelze celý život sedět v naději pochyby;
hej, neodkládejme číši vína z dlaně,
v nevědomí, co střízlivý a co opilý.
نتوان به امید شک همه عمر نشست
هان تا ننهیم جام می از کف دست
در بیخبری مرد چه هشیار و چه مست
poněvadž ve všem, co je, je úbytek a zlom,
představ si, že vše, co je ve světě, není,
domnívej se, že vše, co ve světě není, je.
چون هست به هرچه هست نقصان و شکست
انگار که هرچه هست در عالم نیست
پندار که هرچه نیست در عالم هست
je dlaň modly a tvář milované;
každá cihla, jež je na cimbuří paláce,
je prst vezíra nebo hlava sultána.
کفّ صنمیّ و چهرهٔ جانانیست
هر خشت که بر کنگرهٔ ایوانیست
انگشت وزیر یا سر سلطانیست
proč ji vrhl do nedostatku a vady?
Vyšla-li dobrá, proč ji rozbít?
A nevyšla-li tato podoba dobrá, čí je vina?
از بهر چه اوفکندش اندر کم و کاست
گر نیک آمد شکستن از بهر چه بود
ور نیک نیامد این صور عیب که راست
o tomto ústrojí neví ničí duše;
kromě v srdci hlíny není žádného příbytku;
pij víno, neboť takové báje nejsou krátké.
زین تعبیه جان هیچکس آگه نیست
جز در دل خاک هیچ منزلگه نیست
می خور که چنین فسانهها کوته نیست
ze spánku nikomu nerozkvetla růže radosti;
proč činíš to, co je spřaženo se smrtí?
Pij víno, neboť pod hlínou je nutno spát.
کز خواب کسی را گل شادی نشکفت
کاری چه کنی که با اجل باشد جفت؟
می خور که به زیر خاک میباید خفت
není mu vidět ani počátek ani konec;
nikdo v tomto smyslu ani na chvíli nemluví právem:
odkud tento příchod a kam tento odchod.
او را نه بدایت نه نهایت پیداست
کس مینزند دمی در این معنی راست
کاین آمدن از کجا و رفتن به کجاست
mi podá pohár vína na kraji pole,
jakkoli je to v očích davu ohavné,
ať jsem horší než pes, vyslovím-li jméno ráje.
یک ساغر می دهد مرا بر لب کشت
هر چند به نزد عامه این باشد زشت
سگ به ز من است اگر برم نام بهشت
do opony tajemství zániku odejdeš;
pij víno: nevíš, odkud jsi přišel;
buď vesel: nevíš, kam odejdeš.
در پردۀ اسرار فنا خواهی رفت
می نوش ندانی از کجا آمدهای
خوش باش ندانی به کجا خواهی رفت
chop se, neboť za týden se staly prachem;
pij víno a utrhni růži, neboť než se podíváš,
růže se stala prachem a zeleň smetím.
دریاب که هفته دگر خاک شدهست
می نوش و گلی بچین که تا درنگری
گل خاک شدهست و سبزه خاشاک شدهست
strasti jen přibývá a klidu je nedostatek;
díky Bohu, že to, co je nástrojem neštěstí,
nemusíme žádat od nikoho jiného.
محنت همه افزوده و راحت کم و کاست
شکر ایزد را که آنچه اسباب بلاست
ما را ز کس دگر نمیباید خواست
s jedním dvěma třemi druhy a loutkou z pokolení hurisky;
přines pohár, neboť ti, kdo pijí ranní víno,
jsou osvobozeni od mešity a volni od chrámu.
با یک دو سه اهل و لعبتی حورسرشت
پیش آر قدح که بادهنوشان صبوح
آسوده ز مسجدند و فارغ ز کنشت
byť na tvém těle je život přiléhavým šatem,
ve stanu těla, jenž ti je přístřeškem,
hej, neopírej se: jeho čtyři kolíky jsou zpuchřelé.
ور بر تن تو عمر لباسی چستست
در خیمه تن که سایبانیست ترا
هان تکیه مکن که چارمیخش سستست
já pravím: šťáva hroznu je líbezná.
Vezmi tuto hotovost a pusť ruku z toho na dluh,
neboť zvuk bubnu je líbezný slyšet z dálky.
من میگویم که آب انگور خوش است
این نقد بگیر و دست از آن نسیه بدار
کآواز دهل شنیدن از دور خوش است
slovo je to mylné, srdce na ně nelze upnout;
kdyby milenci a pijáci byli v pekle,
zítra bys ráj viděl jak svou dlaň.
قولیست خلاف ، دل در آن نتوان بست
گر عاشق و میخواره به دوزخ باشند
فردا بینی بهشت همچون کف دست
učinil mě z lidu ráje nebo ohyzdného pekla?
Číše a modla a loutna na kraji pole —
ty tři jsou mi hotovostí, a tobě je ráj na dluh.
از اهل بهشت کرد یا دوزخ زشت
جامی و بتی و بربطی بر لب کشت
این هرسه مرا نقد و تو را نسیه بهشت
pij víno, lepší chvíle než tato není;
buď vesel a nehloubej, neboť měsíční svit dlouho
nad prachem každého, jednoho po druhém, bude zářit.
می نوش دمی بهتر از این نتوان یافت
خوش باش و میندیش که مهتاب بسی
اندر سر خاک یک به یک خواهد تافت
být osvobozen od nevíry a víry je má víra;
řekl jsem nevěstě času: jaké je tvé věno?
Řekla: tvé veselé srdce je mé věno.
فارغ بودن ز کفر و دین دین من است
گفتم به عروس دهر کابین تو چیست
گفتا دل خرم تو کابین من است
tělem je číše a víno v ní je duší;
ten křišťálový pohár, jenž se směje od vína,
je slza, v níž je skryta krev srdce.
جسم است پیاله و شرابش جان است
آن جام بلورین که ز می خندان است
اشکی است که خون دل در او پنهان است
sama tvá sklizeň z mládí je toto;
v době růží a vína a opojených druhů
buď vesel na chvíli, neboť život je toto.
خود حاصلت از دور جوانی این است
هنگام گل و باده و یاران سرمست
خوش باش دمی که زندگانی این است
radost a žal, jež je v sudbě a osudu,
nepřipisuj je kolu, neboť na cestě rozumu
je kolo tisíckrát bezmocnější než ty.
شادی و غمی که در قضا و قدر است
با چرخ مکن حواله کاندر ره عقل
چرخ از تو هزار بار بیچارهتر است
byl z rudé krve nějakého vladaře;
každá snítka fialky, jež roste ze země,
je pihou, jež byla na tváři krásky.
از سرخی خون شهریاری بودهست
هر شاخ بنفشه کز زمین میروید
خالیست که بر رخ نگاری بودهست
bylo přede mnou a tebou korunou a prstenem;
prach ze spanilé tváře střásej s úctou,
neboť i on byl tváří sličné krásky.
پیش از من و تو تاج و نگینی بودهست
گرد از رخ نازنین به آزرم فشان
کآن هم رخ خوب نازنینی بودهست
řekl bys, že vyrašila ze rtu anděli podobného;
neklaď nohu na zeleň pohrdavě,
neboť ta zeleň vyrašila z prachu tulipánolícího.
گویی ز لب فرشتهخویی رستهست
پا بر سر سبزه تا به خواری ننهی
کآن سبزه ز خاک لالهرویی رستهست
ve shromáždění dokonalosti svící druhů,
nenašli cestu ven z této temné noci:
pověděli báji a pohroužili se do spánku.
در جمع کمال شمع اصحاب شدند
ره زین شب تاریک نبردند برون
گفتند فسانهای و در خواب شدند
bez nich vyřídili všechna díla;
dnes vrhli vpřed nějakou záminku,
a zítra bude vše to, co předem připravili.
بی او همه کارها بپرداختهاند
امروز بهانهای درانداختهاند
فردا همه آن بود که درساختهاند
každý za svou touhou uběhne jeden trysk;
tento starý svět nikomu nezůstane navěky:
odešli, a my odcházíme, jiní přijdou a odejdou.
هر کس به مراد خویش یک تک به دوند
این کهنهجهان به کس نماند باقی
رفتند و رویم دیگر آیند و روند
kolik cejchů vpálil do žalného srdce;
mnoho rtů jak rubín a kadeří jak pižmo
vložil do bubnu země a schránky prachu.
بس داغ که او بر دل غمناک نهاد
بسیار لب چو لعل و زلفین چو مشک
در طبل زمین و حقهٔ خاک نهاد
nikomu neodhalují tajemství;
nám ze sudby jen tuto míru ukazují:
je to číše našeho života, kterou odměřují.
بر هیچکسی راز همینگشایند
ما را ز قضا جز این قدر ننمایند
پیمانهٔ عمر ماست میپیمایند
jsou pro mudrce příčinou váhání;
hej, neztrať konec nitě rozumu,
neboť i ti, kdo vládnou, jsou zmateni.
اسباب تردد خردمنداناند
هان تا سر رشتهٔ خرد گم نکنی
کآنان که مدبرند سرگرداناند
a z mého odchodu nevzrostla jeho sláva a čest;
a od nikoho ještě mé dvě uši neslyšely,
proč tento můj příchod a odchod byl.
وز رفتن من جلال و جاهش نفزود
وز هیچ کسی نیز دو گوشم نشنود
کاین آمدن و رفتنم از بهر چه بود
kapka, když snese vězení mušle, se stává perlou;
byť jmění nezůstane, ať zůstane hlava na svém místě;
číše, když se vyprázdní, se opět naplní.
قطره چو کشد حبس صدف در گردد
گر مال نماند سر بماناد به جای
پیمانه چو شد تهی دگر پر گردد
a z ruky smrti tolik jater zkrvavělo;
nikdo nepřišel z onoho světa, abych se ho zeptal,
jak se vede cestovatelům tohoto světa.
وز دست اجل بسی جگرها خون شد
کس نآمد از آن جهان که پرسم از وی
کاحوال مسافران دنیا چون شد
a to svěží jaro života se stalo zimou;
ten pták radosti, jehož jméno bylo mládí —
běda, nevím, kdy přiletěl a kdy odletěl.
و آن تازه بهار زندگانی دی شد
آن مرغ طرب که نام او بود شباب
افسوس ندانم که کی آمد کی شد
ani jméno po nás ani stopa nebude;
předtím jsme nebyli a nic nescházelo;
poté, až nebudeme, bude to stejné.
نی نام ز ما و نی نشان خواهد بود
زین پیش نبودیم و نبد هیچ خلل
زین پس چو نباشیم همان خواهد بود
stokrát denně ti sám praví:
chop se této jediné chvíle svého času, neboť nejsi
onen pórek, který sklidí a znovu vzejde.
روزی صد بار خود تو را میگوید
دریاب تو این یک دم وقتت که نهای
آن تره که بدروند و دیگر روید
chop se chvíle, jež s veselím míjí;
sákí, žal druhů pro zítřek, proč jej jíš?
Přines pohár, neboť noc míjí.
دریاب دمی که با طرب میگذرد
ساقی غم فردای حریفان چه خوری
پیش آر پیاله را که شب میگذرد
a ode mne vychází všechno dílo nedobré;
duše se rozhodla vyrazit a řekl jsem: nechoď;
řekla: co mám dělat — dům se hroutí.
وز من همه کار نانکو میآید
جان عزم رحیل کرد و گفتم بمرو
گفتا چه کنم خانه فرومیآید
a od pojídání lidí se země nenasytila;
jsi pyšný, že tě dosud nesnědla —
nespěchej, sní i tebe, není pozdě.
وز خوردن آدمی زمین سیر نشد
مغرور بدانی که نخوردهست تو را
تعجیل مکن هم بخورد دیر نشد
nedej se jím zlákat, neboť rozumní se nezláká;
mnozí jako ty odejdou a mnozí přijdou;
uchvať svůj díl, dřív než uchvátí tebe.
مگرای بدان که عاقلان نگرایند
بسیار چو تو روند و بسیار آیند
بربای نصیب خویش کت بربایند
proč tedy jeho dobro a zlo ode mne žádají znát?
Včera beze mne, a dnes jak včera beze mne a tebe;
zítra s jakým důvodem mě k soudci povolají?
پس نیک و بدش ز من چرا میدانند
دی بی من و امروز چو دی بی من و تو
فردا به چه حجتم به داور خوانند
Jak dlouho poběžíš za vším ohyzdným a sličným?
Ať jsi pramen Zamzamu a ať voda života,
nakonec do srdce hlíny sestoupíš.
چند از پی هر زشت و نکو خواهی شد
گر چشمهٔ زمزمی و گر آب حیات
آخر به دل خاک فروخواهی شد
dokud tvář neomyješ krví srdce, nebude to;
proč vaříš přeludy? Dokud, jak srdcem spálení,
se svobodně sebe nezřekneš, nebude to.
رخساره بخون دل نشویی نشود
سودا چه پزی تا که چو دلسوختگان
آزاد به ترک خود نگویی نشود
nic lepšího než ryzí víno nikdo neviděl;
divím se prodavačům vína: oni,
co lepšího, než co prodávají, chtějí koupit?
بهتر ز می ناب کسی هیچ ندید
من در عجبم ز میفروشان کایشان
به زآنکه فروشند چه خواهند خرید
srdce méně či více zasmušilým nelze učinit;
mé a tvé dílo je takové, jak má a tvá vůle,
ani z vosku vlastní rukou je nelze učinit.
دل را به کم و بیش دژم نتوان کرد
کار من و تو چنانکه رای من و توست
از موم به دست خویش هم نتوان کرد
týž stále tvoří i dílo nepřítele;
říkají, že hrnčíř nebyl muslim —
co o něm řekneš, když tvaruje tykev?
همواره همو کار عدو میسازد
گویند قرابهگر مسلمان نبود
او را تو چه گویی که کدو میسازد
poruč, milá, ať dávají víno s mírou;
o hurisce a palácích a ráji a pekle
seď bezstarostně, neboť to všechno jsou pověsti.
فرمای بتا که می بهاندازه دهند
از حور و قصور و ز بهشت و دوزخ
فارغ بنشین که آن هر آوازه دهند
a k usednutí má nějaké hnízdo,
není ani ničím sluhou, ani ničím pánem;
řekni mu: žij vesele, neboť má dobrý svět.
از بهر نشست آشیانی دارد
نه خادم کس بود نه مخدوم کسی
گو شاد بزی که خوشجهانی دارد
jíst žal nadarmo nepřináší užitek;
naplň pohár vína, vlož mi jej rychle do dlaně,
ať znovu piji, neboť vše, co mělo být, už bylo.
غم خوردن بیهوده نمیدارد سود
پر کن قدح می به کفم درنه زود
تا باز خورم که بودنیها همه بود
mrak z tváře zahrady smývá prach;
slavík řečí svého stavu, ke žluté růži,
křičí, že je nutno pít víno.
ابر از رخ گلزار همیشوید گرد
بلبل به زبان حال خود با گل زرد
فریاد همیکند که می باید خورد
poruč, ať přinesou růžově zbarvené víno;
nejsi zlato, ó nedbalý nevědomče, aby tě
uložili do země a zase vyzvedli.
فرمای که تا بادهٔ گلگون آرند
تو زر نهای ای غافل نادان که تو را
در خاک نهند و باز بیرون آرند
nebo v honbě za nebytím a bytím poplyne?
Pij víno, neboť život, jejž smrt honí,
lépe ať plyne ve spánku nebo v opojení.
یا در پی نیستی و هستی گذرد
می نوش که عمری که اجل در پی اوست
آن به که به خواب یا به مستی گذرد
nikdo nevkročil ani krokem ven z kruhu;
hledím od začátečníka k mistru:
nemohoucnost je v ruce každého, kdo se zrodil z matky.
کس یک قدم از دایره بیرون ننهاد
من مینگرم ز مبتدی تا استاد
عجز است به دست هرکه از مادر زاد
od dobra a zla času přetni pouto;
víno v dlani a kadeře milé drž, neboť brzy
i to mine a nezůstane těch pár dní.
از نیک و بد زمانه بگسل پیوند
می در کف و زلف دلبری گیر که زود
هم بگذرد و نماند این روزی چند
tvé veselí a radost drží hlavu vzhůru;
neopírej se o žádné z obou, neboť kolo nebes
za oponou má tisícerou hru.
عیش و طرب تو سرفرازی دارد
بر هر دو مکن تکیه که دوران فلک
در پرده هزار گونه بازی دارد
aby jej nerozlomilo a zase zemi neodevzdalo;
kdyby mrak jak vodu zvedal prach,
až do vzkříšení by pršel krví milých.
کش نشکند و هم به زمین نسپارد
گر ابر چو آب خاک را بردارد
تا حشر همه خون عزیزان بارد
nedopusť, aby minul jinak než v radosti;
střez se, neboť jmění touhy po světě
je věk, a jak jej trávíš, tak míjí.
مگذار که جز به شادمانی گذرد
هشدار که سرمایهٔ سودای جهان
عمر است چنان کش گذرانی گذرد
tam bude víno a mléko a med;
zvolili-li jsme víno a milou, co na tom?
Vždyť konec věci bude přece takový.
آنجا می و شیر و انگبین خواهد بود
گر ما می و معشوق گزیدیم چه باک
چون عاقبت کار چنین خواهد بود
řeka vína a mléka a medu a cukru;
naplň pohár vínem a vlož mi jej do ruky;
hotovost před tisícem na dluh je líbeznější.
جوی می و شیر و شهد و شکر باشد
پر کن قدح باده و بر دستم نه
نقدی ز هزار نسیه خوشتر باشد
jak zemřou, tak povstanou;
my s vínem a milenkou jsme proto stále,
snad aby nás při vzkříšení tak vzbudili.
زآنسان که بمیرند چنان برخیزند
ما با می و معشوقه از آنیم مدام
باشد که به حشرمان چنان انگیزند
a myšlenku na dvaasedmdesát národů odnáší;
nevyhýbej se té alchymii, z níž
doušek vypiješ — a tisíc neduhů odnese.
و اندیشه هفتاد و دو ملت ببرد
پرهیز مکن ز کیمیایی که از او
یک جرعه خوری هزار علت ببرد
má být skrytější než Símurgh;
neboť v mušli se ze skrytosti stane perlou
ona kapka, jež je tajemstvím srdce moře.
باید که نهفتهتر ز عنقا باشد
کاندر صدف از نهفتگی گردد در
آن قطره که راز دل دریا باشد
a nad fialkou v zahradě se sklání,
spravedlnost mě líbezně těší poupětem,
jež svůj vlastní lem těsně sbírá.
بالای بنفشه در چمن خم گیرد
انصاف مرا ز غنچه خوش میآید
کاو دامن خویشتن فراهم گیرد
málo zbylo z tajemství, jež by nebyla poznána;
dvaasedmdesát let jsem přemítal v noci i ve dne,
a poznal jsem, že nic nebylo poznáno.
کم ماند ز اسرار که معلوم نشد
هفتاد و دو سال فکر کردم شب و روز
معلومم شد که هیچ معلوم نشد
i zahrada a příbytek zůstanou beze mne a tebe;
své stříbro a zlato, od dirhamu po zrno ječmene,
s přítelem stráv, jinak zůstane nepříteli.
هم باغ و سرای بی تو و من ماند
سیم و زر خویش از درمی تا به جوی
با دوست بخور گرنه به دشمن ماند
pod nohou smrti byli jeden po druhém sraženi;
pili jsme z téhož vína na hostině života,
o kolo dvě před námi se opili.
در پای اجل یکان یکان پست شدند
خوردیم ز یک شراب در مجلس عمر
دوری دو سه پیشتر ز ما مست شدند
doušek vína stojí za říši Číny;
kromě rubínového vína není na tváři země
hořkosti, jež stojí za tisíc sladkých duší.
یک جرعهٔ می مملکت چین ارزد
جز بادهٔ لعل نیست در روی زمین
تلخی که هزار جان شیرین ارزد
zrnkem prachu se zemí se sjednotilo;
tvůj příchod a odchod v tomto světě, co je?
Přiletěla moucha, objevila se — a zmizela.
یک ذرهٔ خاک با زمین یکتا شد
آمدشدن تو اندر این عالم چیست
آمد مگسی پدید و ناپیدا شد
a z rozbitého džbánu na chvíli studenou vodu,
proč být poddaným nižšího, než je sám?
Nebo proč sloužit někomu jako on sám?
از کوزه شکستهای دمی آبی سرد
مأمور کم از خودی چرا باید بود
یا خدمت چون خودی چرا باید کرد
a toho důvěrníka a druha každého svobodného přines;
poněvadž víš, že trvání prachového světa
je vítr, jenž brzy mine — přines víno.
وآن محرم و مونس هر آزاده بیار
چون میدانی که مدت عالم خاک
باد است که زود بگذرد باده بیار
A marnou myšlenkou zraňuješ srdce a duši;
žij vesele a svět trav v radosti;
rada se s tebou nekonala na počátku díla.
وز فکرت بیهوده دل و جان افکار
خرم بزی و جهان به شادی گذران
تدبیر نه با تو کردهاند اول کار
nepoloží nic na místo, aby zase neuchvátila;
kdyby nezrození věděli, co my
snášíme od času, nepřišli by.
ننهند به جا تا نربایند دگر
ناآمدگان اگر بدانند که ما
از دهر چه میکشیم نایند دگر
nejsi marné — marné žaly nejez;
poněvadž to, co bylo, minulo, a nebylé se neukazuje,
buď vesel, žal o bylé a nebylé nejez.
بیهوده نهای غمان بیهوده مخور
چون بوده گذشت و نیست نابوده پدید
خوش باش غم بوده و نابوده مخور
zahradu své radosti pokládej zelení vyzdobenou;
a pak na oné zeleni jedné noci jak rosa
pokládej se za usazeného, a za jitra povstalého.
باغ طربت به سبزه آراسته گیر
و آنگاه بر آن سبزه شبی چون شبنم
بنشسته و بامداد برخاسته گیر
každé zrnko od každého zrnka se odtáhlo;
ach, co je to za víno, že až do dne účtování
jsou bez sebe a nevědomí všeho?
هر ذره ز هر ذره گرفتند کنار
آه این چه شراب است که تا روز شمار
بیخود شده و بیخبرند از همه کار
je číše, z níž všechny napájejí po řadě;
když směna dojde k tvé řadě, nevzdychej;
pij víno s veselým srdcem, neboť je to řada, ne bezpráví.
جامیست که جمله را چشانند بدور
نوبت چو به دور تو رسد آه مکن
می نوش به خوشدلی که دور است نه جور
na kus hlíny znovu a znovu dupal;
a ta hlína mu řečí svého stavu pravila:
byla jsem jako ty — nakládej se mnou dobře.
بر پاره گلی لگد همی زد بسیار
و آن گل بزبان حال با او میگفت
من همچو تو بودهام مرا نیکودار
je jměním rozkoše mládí — pij;
pálí jak oheň, avšak žal
hojí jak voda života — pij.
سرمایه لذت جوانی است بخور
سوزنده چو آتش است لیکن غم را
سازنده چو آب زندگانی است بخور
nebo s modlou tulipánolící, usměvavou, pij;
nepij mnoho, nemel pořád, nerozhlašuj;
pij málo, a občas, a v skrytu pij.
یا با صنمی لاله رخی خندان خور
بسیار مخور ورد مکن فاش مساز
اندک خور و گه گاه خور و پنهان خور
naplň rubínovým vínem křišťálový pohár,
neboť tuto jedinou chvíli, vypůjčenou v tomto koutu zániku,
budeš dlouho hledat a už ji nenajdeš.
پر بادهٔ لعل کن بلورین ساغر
کاین یکدم عاریت در این کنج فنا
بسیار بجویی و نیابی دیگر
kdo se vrátil, aby nám pověděl tajemství?
Tedy na této křižovatce chtivosti a nouze
hleď, ať nic nenecháš, neboť se nevrátíš.
باز آمده کیست تا به ما گوید راز
پس بر سر این دو راههٔ آز و نیاز
تا هیچ نمانی که نمیآیی باز
jemně, jemně pij víno a hraj na loutnu čang,
neboť ti, kdo jsou, nezůstanou dlouho,
a ti, kdo odešli, nikdo se nevrací.
نرمک نرمک باده خور و چنگ نواز
کانها که بجایند نپایند بسی
و آنها که شدند کس نمیاید باز
sto polibků z lásky na její čelo vtiskuje;
tento hrnčíř času tak spanilou číši
tvoří — a zase o zem ji hází.
صد بوسه ز مهر بر جبین میزندش
این کوزهگر دهر چنین جام لطیف
میسازد و باز بر زمین میزندش
s měsícolící sedíš-li, buď vesel;
poněvadž konec věci světa je nebytí,
představ si, že nejsi; a dokud jsi, buď vesel.
با ماهرخی اگر نشستی خوش باش
چون عاقبت کار جهان نیستی است
انگار که نیستی چو هستی خوش باش
viděl jsem dva tisíce džbánů — mluvících i němých;
náhle jeden džbán vydal výkřik:
kde je hrnčíř a kupec džbánu a prodavač džbánu?
دیدم دو هزار کوزه گویا و خموش
ناگاه یکی کوزه برآورد خروش
کو کوزهگر و کوزهخر و کوزه فروش
kdo v žalu o dny sedí s těžkým srdcem;
pij víno ze sklenice s nářkem čangu,
dřív než sklenice dopadne na kámen.
کو در غم ایام نشیند دلتنگ
می خور تو در آبگینه با ناله چنگ
زان پیش که آبگینه آید بر سنگ
jsem rozřešil všechny obecné nesnáze;
lstí jsem rozvázal pouta každé nesnáze;
každé pouto se rozvázalo, kromě pouta smrti.
کردم همه مشکلات کلی را حل
بگشادم بندهای مشکل به حیل
هر بند گشاده شد به جز بند اجل
nepouštěj z ruky číši vína a lem růže,
dřív než náhle větrem smrti se stane
košile našeho života jak košile růže.
از دست منه جام می و دامن گل
زان پیش که ناگه شود از باد اجل
پیراهن عمر ما چو پیراهن گل
a tuto jedinou chvíli života počítejme za kořist;
zítra, až tímto zájezdním hostincem zániku projdeme,
budeme rovni těm sedmitisíciletým.
وین یک دمِ عمر را غنیمت شمریم
فردا که ازین دیرِ فنا درگذریم
با هفتهزارسالگان سربهسریم
za lucernu přeludu je pokládáme za přirovnání;
slunce je kahan a svět lucerna,
my jsme jak obrazy, jež se v ní matou.
فانوس خیال از او مثالی دانیم
خورشید چراغ دان و عالم فانوس
ما چون صوریم کاندر او حیرانیم
dřív než od času utržíme ránu;
neboť toto kolo se vzpurnou tváří, náhle jednoho dne,
nedá tolik času, abychom se napili trochu vody.
زان پیش که از زمانه تابی بخوریم
کاین چرخ ستیزه روی ناگه روزی
چندان ندهد زمان که آبی بخوریم
barvu své tváře v barvu datle proměním;
tomuto rozumu, jenž koná zbytečné dílo, hrst vína
do tváře chrstnu, abych jej uspal.
رنگ رخ خود به رنگ عناب کنم
این عقل فضول پیشه را مشتی می
بر روی زنم چنانکه در خواب کنم
pod zemí vidím skryté;
kam až hledím do pouště nebytí,
i nezrozené i odešlé vidím.
در زیرزمین نهفتگان میبینم
چندانکه به صحرای عدم مینگرم
ناآمدگان و رفتگان میبینم
Ve světě, co století co jednodenní, se staneme;
dej do číše víno, dřív než my
v dílně hrnčířů se staneme džbánem.
در دهر چه صد ساله چه یکروزه شویم
در ده تو بکاسه می از آن پیش که ما
در کارگه کوزهگران کوزه شویم
pak bez vína a milé je to veliká chyba;
jak dlouho pro odvěké a nově stvořené má naděje a strach?
Až já odejdu, svět co nově stvořený co odvěký.
پس بی می و معشوق خطائیست عظیم
تا کی ز قدیم و محدث امیدم و بیم
چون من رفتم جهان چه محدث چه قدیم
a tajemství času vyslovit nedovedu;
z moře přemítání vynesl rozum
perlu, kterou ze strachu provrtat nedovedu.
و اسرار زمانه گفت مینتوانم
از بحر تفکرم برآورد خرد
دری که ز بیم سفت مینتوانم
Bůh ví, že to, co řekl, nejsem;
avšak poněvadž jsem si v tomto žalu postavil hnízdo,
kéž bych aspoň nakonec věděl, kdo jsem.
ایزد داند که آنچه او گفت نیم
لیکن چو در این غم آشیان آمدهام
آخر کم از آنکه من بدانم که کیم
jsme i jmění spravedlnosti i povaha bezpráví;
jsme i nízcí i vysocí, i dokonalost i úbytek,
zrezivělé zrcadlo i číše Džamšídova.
سرمایهٔ دادیم و نهاد ستمیم
پستیم و بلندیم و کمالیم و کمیم
آئینهٔ زنگ خورده و جام جمیم
ani ze žalu z hanby a opojení nepiji;
já jsem víno pro radost srdce pil;
teď, když ses usadila v mém srdci, nepiji.
یا از غم رسوایی و مستی نخورم
من می ز برای خوشدلی میخوردم
اکنون که تو بر دلم نشستی نخورم
bez vína nést břímě těla nedovedu;
já jsem otrokem té chvíle, kdy sákí řekne:
vezmi ještě jednu číši — a já nedovedu.
بی باده کشید بارتن نتوانم
من بنده آن دمم که ساقی گوید
یک جام دگر بگیر و من نتوانم
S bohatstvím a se stříbrem a zlatem přijde: to jsem já!
Jakmile jeho dílko jednoho dne dostane řád,
náhle z úkladu vystoupí smrt: to jsem já!
با نعمت و با سیم و زر آید که منم
چون کارک او نظام گیرد روزی
ناگه اجل از کمین برآید که منم
nějaký čas jsme se svým mistrovstvím sami těšili;
slyš konec řeči, co nás potkalo:
z prachu jsme přišli a za větrem jsme šli.
یک چند به استادی خود شاد شدیم
پایان سخن شنو که ما را چه رسید
از خاک در آمدیم و بر باد شدیم
ani na jeden dech nejsem rád z vlastního bytí;
u času jsem se hodně vyučil,
v díle světa dosud nejsem mistr.
یک دمزدن از وجود خود شاد نیم
شاگردی روزگار کردم بسیار
در کار جهان هنوز استاد نیم
na zítřek, jenž nepřišel, nekřič;
na nepřišlé a minulé nestav základ,
teď buď vesel a věk za vítr nepouštěj.
فردا که نیامده ست فریاد مکن
برنامده و گذشته بنیاد مکن
حالی خوش باش و عمر بر باد مکن
a na tento svět plný zmatku a vřavy pohleď;
králové a velmoži a vládci jsou pod hlínou;
tváře jak měsíc, v tlamě mravence, pohleď.
وین عالم پر فتنه و پر شور ببین
شاهان و سران و سروران زیر گلند
روهای چو مه در دهن مور ببین
sedni si a chvíli stráv v radosti;
kdyby v povaze světa byla věrnost,
řada by k tobě nedošla od jiných.
بنشین و دمی به شادمانی گذران
در طبع جهان اگر وفایی بودی
نوبت بتو خود نیامدی از دگران
není než jíst hoře, dokud nevyrve duši,
šťastné srdce toho, kdo z tohoto světa brzy odešel,
a klidný ten, kdo vůbec na svět nepřišel.
جز خوردن غصه نیست تا کندن جان
خرم دل آنکه زین جهان زود برفت
و آسوده کسی که خود نیامد به جهان
v ruce nezůstane nic než vítr;
ten ať se raduje z mé smrti,
kdo z ruky smrti dovede být svoboden.
در دست نخواهد به جز از باد بدن
آن را باید به مرگ من شاد بدن
کز دست اجل تواند آزاد بدن
ani nevíra ani islám ani svět ani víra,
ani pravda ani skutečnost ani zákon ani jistota;
ve dvou světech čí srdce se odváží tohoto?
نه کفر و نه اسلام و نه دنیا و نه دین
نه حق نه حقیقت نه شریعت نه یقین
اندر دو جهان کرا بود زهره این
je lepší než být příživníkem u stolu ničemy;
se svým ječným chlebem, věru, je lépe
než být pošpiněný a scezený pro každého ohavníka.
به ز آن که طفیل خوان ناکس بودن
با نان جوین خویش حقا که به است
کالوده و پالوده هر خس بودن
jeden zástup upadl v domněnku, na cestě jistoty;
bojím se, aby jednoho dne nezazněl hlas:
ó nevědomí, cesta není ani ona ani tato.
قومی به گمان فتاده در راه یقین
میترسم از آن که بانگ آید روزی
کای بیخبران راه نه آنست و نه این
jiná kráva skrytá pod zemí;
otevři oko rozumu pohledem jistoty:
pod a nad dvěma kravami hrst oslů viz.
یک گاو دگر نهفته در زیر زمین
چشم خردت باز کن از روی یقین
زیر و زبر دو گاو مشتی خر بین
zvedl bych toto nebe z prostředka pryč;
znovu bych učinil jiné nebe, takové,
aby svobodný k touze srdce snadno dospěl.
برداشتمی من این فلک را ز میان
از نو فلکی دگر چنان ساختمی
کازاده بکام دل رسیدی آسان
žádej scezené víno od těch, kdo přišli vyšňořeni;
odešli jeden po druhém ti, kdo přišli vpředu,
a nikdo nedává znamení o těch, kdo se vrátí.
می خواه مروق به طراز آمدگان
رفتند یکان یکان فراز آمدگان
کس می ندهد نشان ز بازآمدگان
je lepší než provozovat pokrytectví askety;
bude-li milenec a opilý v pekle,
pak tvář ráje nikdo neuvidí.
به زانکه بزرق زاهدی ورزیدن
گر عاشق و مست دوزخی خواهد بود
پس روی بهشت کس نخواهد دیدن
nebo svůj líbezný čas o kámen strasti třít;
nikdo nezná skryté, co má být;
je třeba vína a milé a odpočinku po libosti.
وقت خوش خود بسنگ محنت سودن
کس غیب چه داند که چه خواهد بودن
می باید و معشوق و به کام آسودن
u jeho prahu králové kladli tvář;
viděli jsme, že na jeho cimbuří hrdlička
sedíc pravila: kú-kú-kú-kú.
بر درگه آن شهان نهادندی رو
دیدیم که بر کنگرهاش فاختهای
بنشسته همی گفت که کوکوکوکو
A z niti naděje našeho věku, kde je útek?
Tolik spanilých hlav a nohou světa
hoří a stává se prachem — kde je dým?
وز تار امید عمر ما پودی کو
چندین سروپای نازنینان جهان
میسوزد و خاک میشود دودی کو
dvě cihly položí na jámu mou a tvou;
a pak, na cihlu pro hrob jiných,
do formy udupou prach můj a tvůj.
خشتی دو نهند بر مغاک من و تو
و آنگاه برای خشت گور دگران
در کالبدی کشند خاک من و تو
má úmysl proti čisté duši mé a tvé;
sedni si na zeleň a pij jasné víno,
neboť tato zeleň hojně vyraší z prachu mého a tvého.
قصدی دارد بجان پاک من و تو
در سبزه نشین و می روشن میخور
کاین سبزه بسی دمد ز خاک من و تو
a to víno, z rukou stanových krásek lépe;
opojení a kalandarství a bloudění — lépe;
doušek vína, od měsíce k rybě, lépe.
می هم ز کف بتان خرگاهی به
مستی و قلندری و گمراهی به
یک جرعه می ز ماه تا ماهی به
slavík krásou růže rozradostněn;
ve stínu růže usedni, neboť mnoho těchto růží
do prachu opadá a my jsme prachem.
بلبل ز جمال گل طربناک شده
در سایه گل نشین که بسیار این گل
در خاک فرو ریزد و ما خاک شده
a tento život v radosti stráv či ne?
Naplň pohár vína, neboť mi není známo,
zda tento dech, jejž vdechnu, vydechnu či ne.
وین عمر به خوشدلی گذارم یا نه
پرکن قدح باده که معلومم نیست
کاین دم که فرو برم برآرم یا نه
a než vše, co není víno, vzít cestu ven je lépe;
v ruce, než trůn Feridúnův stokrát lepší
cihla na hrdle sudu, než království Kajchosrovo.
jsi omluven, usiluješ-li o něj;
zbytek je všechen zdarma bez ceny, střez se,
ať drahocenný věk zaň neprodáš.
معذوری اگر در طلبش میکوشی
باقی همه رایگان نیرزد هشدار
تا عمر گرانبها بدان نفروشی
se listy našeho bytí svinují;
pij víno! nejez žal, neboť mudrc pravil:
žaly světa jsou jako jed, a jejich protijedem je víno.
اوراق وجود ما همی گردد طی
می خور! مخور اندوه که فرمود حکیم
غمهای جهان چو زهر و تریاقش می
ten džbán pověděl o všelijakých tajemstvích:
králem jsem byl a zlatou číši jsem měl,
teď jsem se stal džbánem každého opilce.
آن کوزه سخن گفت ز هر اسراری
شاهی بودم که جام زرینم بود
اکنون شدهام کوزه هر خماری
a od sedmi a čtyř neustále jsi v ohni,
pij víno, neboť tisíckrát a víc jsem ti řekl:
návratu nemáš — když jsi odešel, odešel jsi.
وز هفت و چهار دایم اندر تفتی
می خور که هزار بار بیشت گفتم
باز آمدنت نیست چو رفتی رفتی
k jemnosti chytrých moudrých nedospěješ;
zde rubínovým vínem si udělej ráj,
neboť tam, kde je ráj, dospěješ či ne — nejisté.
در نکته زیرکان دانا نرسی
اینجا به می لعل بهشتی می ساز
کانجا که بهشت است رسی یا نرسی
buď s rubínovým vínem a se stříbrotělou;
neboť ten, kdo stvořil svět, je bezstarostný
o knír někoho jako ty a vous někoho jako já.
با باده لعل باش و با سیم تنی
کانکس که جهان کرد فراغت دارد
از سبلت چون تویی و ریش چو منی
nebo kéž by šlo dospět touto dálnou cestou;
kéž by po sto tisících letech ze srdce hlíny,
jak zeleň, naděje vyrašila!
یا این ره دور را رسیدن بودی
کاش از پی صد هزار سال از دل خاک
چون سبزه امید بر دمیدن بودی
opilý jsem byl, když jsem provedl toto hýření;
řečí svého stavu mi džbán pravil:
byl jsem jako ty — i ty budeš jako já.
سرمست بدم که کردم این عیاشی
با من به زبان حال میگفت سبو
من چون تو بدم تو نیز چون من باشی
i své niti bych konec našel;
jak dlouho z těsnoty vězení bytí?
Kéž bych k nebytí našel dveře.
هم رشته خویش را سری یافتمی
تا چند ز تنگنای زندان وجود
ای کاش سوی عدم دری یافتمی
sedni bezstarostně na poli a na kraji potoka;
mnohou drahou bytost zlovolné kolo
stokrát učinilo číší a stokrát džbánem.
فارغ بنشین بکشتزار و لب جوی
بس شخص عزیز را که چرخ بدخوی
صد بار پیاله کرد و صد بار سبوی
řekl jsem: nedáš nějakou zvěst o odešlých?
Řekl: pij víno, neboť jako my mnozí
odešli, a zvěst se nevrátila žádná.
گفتم نکنی ز رفتگان اخباری
گفتا می خور که همچو ما بسیاری
رفتند و خبر باز نیامد باری
Nesnáz, co jedna co sto tisíc, ó sákí;
prach jsme všichni — nalaď čang, ó sákí;
vítr jsme všichni — přines víno, ó sákí.
مشکل چه یکی چه صد هزار ای ساقی
خاکیم همه چنگ بساز ای ساقی
بادیم همه باده بیار ای ساقی
v zahradě teče z Kausaru potok;
pláň je jak ráj — o Kausaru mluv méně,
sedni si v ráji s rajskou tváří.
در باغ روان است ز کوثر جویی
صحرا چو بهشت است ز کوثر کم گوی
بنشین به بهشت با بهشتی رویی
osvobodili se od touhy po tobě už včera;
co ti mám vyprávět — na tvůj požadavek, už včera,
ustanovili rozhodnutí tvého zítřejšího díla už včera.
فارغ شدهاند از تمنای تو دی
قصه چه کنم که به تقاضای تو دی
دادند قرار کار فردای تو دی
u paty kruhu jsem viděl mistra stát;
směle dělal džbánu ucho a hrdlo
z hlavy krále a z ruky žebráka.
در پایه چرخ دیدم استاد بپای
میکرد دلیر کوزه را دسته و سر
از کله پادشاه و از دست گدای
rozhodnutí, jež je od osudu, ode mne znáš;
kdybych ve svém kroužení měl ruku,
osvobodil bych se od závrati.
حکمی که قضا بود ز من میدانی
در گردش خویش اگر مرا دست بدی
خود را برهاندمی ز سرگردانی
naplň číši, vypij, dej mi ještě jednu;
dřív než, ó modlo, někde na cestě
prach můj a tvůj hrnčíř v džbán promění.
پر کن قدحی بخور بمن ده دگری
زان پیشتر ای صنم که در رهگذری
خاک من و تو کوزهکند کوزهگری
a kdyby i odchod byl v mé vůli, kdy bych odešel?
Nebylo by lépe, abych v tomto zbořeném hostinci
ani nepřišel ani neodešel ani nebyl?
ور نیز شدن بمن بدی کی شدمی
به زان نبدی که اندر این دیر خراب
نه آمدمی نه شدمی نه بدمی
a z vína dva many, a z ovce kýta,
s tulipánolící a koutem zahrady,
byla by to taková rozkoš, jaká není každého sultána.
وز می دو منی ز گوسفندی رانی
با لاله رخی و گوشه بستانی
عیشی بود آن نه حد هر سلطانی
celý stav nebes by byl příjemný;
a kdyby byla spravedlnost v dílech oblohy,
kdy by srdce hodných lidí strádalo?
احوال فلک جمله پسندیده بدی
ور عدل بدی بکارها در گردون
کی خاطر اهل فضل رنجیده بدی
jak dlouho budeš utlačovat prach lidí?
Prst Feridúnův a dlaň Kajchosrovu
jsi položil na kruh — co si myslíš?